jako když kopaji ležícího na zemi do břicha
připadám si jako ty rány..

taková ta schoulenina na dně všeho

jako když rozevřete prázdné dlaně
připadám si jako ten pohled..

zklamání

už to neni jako při nekonečných začátcích
oči plné nadějí - bez hranic,plné nenasytnosti..
už to neni o těch citech.. jen o po/citech

jako když se stane autonehoda
připadám si jako bezmocné skřípění brzd..

nouzová světla

všechno daleko za mnou a všechno v nedohlednu přede mnou

roztrhané nápisy: pozor natřeno
tak čerstvě a rudě, jako barva na sloupech
je ve mě, jako by mě chtěl udusit vzpomínkami

děkuji nechci, ještě prý něco musím dokončit..

tiché nebe
šeptá mi do uší: ,,neskončíš tak lehce, to ti nedovolím''
když držíte v prázdných rukách vše co máte v sobě
všechno vypustit, v kouřové cloně vznést a vdechnout
roztáhnout plíce a nechat rozpraskat ,vyplivnout krev..

miluji šedavé záclony, které dokáží schovat celou tvář
neni vidět jak moc to všechno bolí
je to pryč, jako když zahodíte nedopalek
ztraceno v kupce sena, která vzplane jako ranní slunce
a krvácí, stejně jako nezahojené rány na kolenou
bez naděje
bez toho šimrání ostřím nože na holém břiše..

zastavit, zastavit,  prosím zastavit

vidím je před sebou
cítím to všechno znovu
             vidím sama sebe a svůj pohled

nic se nevrátí
deníky jsou spálené nebo nedopsané
nic se nevrátí
všechno je jinak
všechno a všichni

jako dřív
nic

pohladit vlastní spánek
 na výsměch okolí
vyřídit vlastním snům
 že už mě neskolí

bez hranic se toulám s mezidimenzaňany
všichni jsou jinde s někým jiným
nedokážou si vzpomenout a s páskymi na očích se otáčí
    ale necítí

bez hranic křičím a trhám stehy ve rtech
nikdo netrefí tam kam míří
s nabitou zbraní střílí na oběšená sdrce v korunách stromů
všichni věří milence lži, s kterou podvádí i svoji vlastní matku

a pukající srdce přehlušují děcký smích
výstřely znějí jako cinkot rolniček

možná je na konci duhy ten správný začátek ničeho

utíkám